Kufřík na šití

Původně jsme jeli na tržnici do polského Těšína nakupovat oblečení a nějakou tu zeleninu na nakládání

na zimu. Ovšem takovýto kufřík na šicí potřeby jsem tam nemohla nechat. Byla to láska na první pohled, navíc barva, která mi ladí s nábytkem a příjemná cena 300,- Kč.

Dovolená v Bruntále a Karlovících ve Slezsku

Minulý týden jsme strávili dovolenou u rodiny mé sestřenky, nejdříve v Bruntále a pak  u nich na chatě v malebném obci Karlovice ve Slezsku. Při pobytu v Bruntále jsme si udělali velkou procházku po městě, prošli jsme se po místním, hezky opraveném náměstí, s novou kašnou i vyhlášenou cukrárnou a navštívili jsme také pár obchůdků. Cestou do zdejšího nově zrekonstruovaného parku jsme si prohlédli (zatím jen zvenčí) nový aquapark přestavěný z bývalého krytého bazénu, do kterého si později ještě určitě zajedeme.

Asi v polovině týdně jsem jeli na chatu sestřenčiny rodiny do obce Karlovice ve Slezsku.

Odtud jsme podnikali vycházky po okolní přírodě a navštívili jsme i místní muzeum "Kosárnu". Z prohlídky, komentované průvodkyní, jsme byli nadšeni. V nejvyšším poschodí dvoupatrové historické budovy jsme se v dozvěděli spoustu informací o pěstování i zpracování dřeva od minulosti do současnosti, v prvním patře jsme shlédli tématicky zaměřenou výstavu o kávě,  jejím pěstování, sklizni, zpracování i servírování a prohlédli jsme si jak byly zařízeno a vybaveno bydlení za dob našich předků. Místnosti zařízené historickým nábytkem byly také v přízemí a celá prohlídka končila v blízké stodole, kde bylo vystaveno spoustu starých strojů a nářadí.
Jeden z podmračených dnů dovolené jsme pro změnu využili k návštěvě soukromé "Sklárny Jakub" v obci Mnichov (kousek od Vrbna pod Pradědem), kde můžete jen tak přijít a podívat se jak pan sklář se svým pomocníkem zpracovávají sklo. A je to opravdu podívaná, jak jsou ti dva sehraní a jak jim pod rukama vznikají krásné výtvory, které si tady můžete také koupit.

Letošní slavení

Tak mám za sebou tři hektické měsíce plné oslavování. Tak se to nějak sešlo - mladší dcera v květnu patnáctiny, já v červnu čtyřicátiny a starší dcera v červenci osmnáctiny. Dcery jako dárky uspokojily nové mobily, starší k němu dostala zaplacenu autoškolu a slib, že svépomocně předěláme její pokojík a já si k narozeninám splnila svůj sen. K penězům, které jsem dostala na narozeniny od všeho přibuzenstva jsem si přidala nějaké korunky a koupila si po 17ti letech nový šicí stroj - tentokrát ne žádné miminko, ale pořádnou mašinu Janome 6600 P. Moc se těším, že na něm ušiji spoustu krásných věcí a snad se s některými z nich pochlubím i na těchto stránkách.

Ve dvou prý jde všechno líp?

V současné době zrovna sestehovávám sendvič patchworkové dětské deky. I když se říká: "ve dvou to jde vždycky líp", v tomhle případě si tím nejsem tak zcela jistá. Vždy, když si deku hezky vyrovnám, Monty se na ní z rozběhem vrhne a považuje za super zábavu (na rozdíl ode mne), že ho z deky neustále vyháním. Zkusila jsem ho zavřít na chodbu, ale naříkal tam tak srdceryvně, že jsem rezignovala a pustila ho zpět do obýváku. Zkrátka jsem měkota.

Valentýn

Něco z naší valentýnské výzdoby. Trocha barev a živých květů v tomto zimním, mrazivém a zasněženém období.

Vánoční "zátiší"

Přestože náš kocourek Monty ví, že na stůl nesmí, v nestřeženém okamžiku využil situace a stal se součástí výzdoby našeho vánočního stolu.

Autoškola je za mnou

Včera jsem konečně udělala závěrečné zkoušky v autoškole. Testy a techniku jsem udělala už 26. listopadu v naprostém klidu, ale ze zkušební jízdy jsem měla děsný strach. Však jsem si ji taky musela ještě jednou zopakovat, a to včera. Já neměla z nervozity jak se říká v břiše "motýly", ale hned hejno netopýrů. Už týden předem jsem nemyslela na nic jiného a zhubla jsem tři kila. No, ty tři kila dole před vánocema jsou docela fajn, ale za takovou cenu? Musím se přiznat, že jsem s autem od začátku autoškoly bojovala. Za prvé jsem na místě řidiče seděla v autoškole poprvé v životě a neměla jsem ani páru, na co je který pedál, jak se řadí rychlosti, dávají blinkry či zapínají stěrače a za druhé jsem měla z auta velký recpekt. Při první jízdě jsem ujela cca 40 km, pak následovala bezesná noc a lamentování, že já do té autoškoly vůbec lezla. Přišlo mi nemožné, dělat všechny ty úkony při řízení téměř najednou, přitom sledovat provoz a ještě na křižovatkách vědět, kdo má kdy přednost. Před každou jízdou jsem byla děsně nervózní, ale zajímavé bylo, že když jsem nasedla do auta a začala se soustředit na řízení, nervozita byla vždy pryč. Neměla jsem ani možnost si doma v autě nic vyzkoušet, protože zatím auto nevlastním a musím si na něj ještě do března příštího roku počkat. Nicméně vše se pomalu poddalo a včera jsem už závěrečnou jízdu zvládla!!! Hurá!!! Teď už se konečně můžu plně  soustředit na přípravu vánoc.

Tak jsem začala dělat autoškolu....

Tak jsem tento týden začala dělat autoškolu. Vždy jsem tvrdila, že mně v životě mrzí dvě věci, za prvé, že neumím anglicky a za druné, že jsem se nenaučila řídit auto. Tak jsem se rozhodla alespoň s jedním z toho něco udělat. A protože snadněji dosažitelná mi přišla autoškola, tento týden jsem usedla do "školní lavice". Má to jen jeden "malý" háček - že se bojím. Ne autoškoly samotné, ve škole jsem vždycky patřila k těm lepším žákům, tak doufám, že to zvládnu, ale bojím se hlavně některých - bezohledných řidičů, které budu na cestách potkávat. Už jako spolujezdkyně jsem byla tolikrát svědkem toho, jací se na cestách pohybují hazardéři, kteří ohrožují nejenom sebe, ale samozřejmě i ostatní účastníky provozu.

Proto si připomínám hlavně ty kladné věci, které mi autoškola přinese:

1. překonám svůj strach a budu umět něco, o čem jsem doteď jen snila
2. už nebudu muset tahat nákupy v ruce a hezky pohodlně si je dovezu autem až k domu (ty, které stejně jako já, nosí denně v rukách nákupy pro čtyřčlenou rodinu, ví o čem mluvím)
3. když budu potřebovat někam jet - nebudu odkázána na veřejnou dopravu a jízdní řády (přeplněné veřejné dopravní prostředky a někdy jejich protivné a arogantní řidiče)
4. když budu potřebovat něco odvézt nebo přivézt, nebudu muset obtěžovat někoho jiného

Tak si říkám, že to všechno stojí za to, aby jsem svůj strach překonala.

Dovolená srpen 2009

Letos jsme o dovolené celá rodina zavítali do krásného lázeňského města Luhačovice.

Během týdne, který jsme tu měli v plánu strávit, jsme si prohlédli nejen město, ale udělali jsme si i procházku na nedalekou přehradu.
 

V místním infocentru jsme si poté zajistili zajímavý půldenní zájezd do cca 20 km  vzdálených Vizovic. Začínali jsme prohlídkou malé místní sklárny, pak jsme viděli ukázku tvorby tradičního vizovického pečiva,

 

následovala prohlídka zámku ve Vizovicích,

kde v současné době probíhá zajímavá výstava dobově oblečených panenek Barbie.

Zájezd končil exkurzí ve firmě Rudolf Jelínek a závěrečnou ochutnávkou zde vyráběných likérů.

Celkově se nám dovolená v Luhačovicích a okolí moc líbila a už teď víme, že si tady určitě zase někdy zajedeme.

Mé začátky

Ruční práce mne lákaly už odmala. A protože mamka moc ručním pracem neholdovala, byla jsem nucena se k jejich základům dopracovat sama. Stal se ze mne samouk. Knihy jsem si půjčovala v knihovně nebo si sem tam koupila nějaký ten časopis o ručních pracech. Začátky byly těžké, určitě je snadnější, učit se z praktických ukázek, než jen z kreseb, fotografií, či psaných popisů. Ale nedala jsem se odradit (od mala jsem byla zvídavá a houževnatá), a i když mi něco nešlo, zkoušela jsem to tak dlouho, dokud se to nepodařilo. A časem má snaha začala přinášet ovoce. Pod mýma rukama začaly vznikat první výtvory - byly to hlavně módní doplňky jako pletené šály, čelenky, háčkované papuče, dále drhané závěsy na květináče, vyšívané prostírání apod. V pozdějších letech jsem jsem se začala v ručních pracech zdokonalovat díky absolvování několika kurzů šití, patchworku a aranžování květin."