Tak jsem začala dělat autoškolu....

Tak jsem tento týden začala dělat autoškolu. Vždy jsem tvrdila, že mně v životě mrzí dvě věci, za prvé, že neumím anglicky a za druné, že jsem se nenaučila řídit auto. Tak jsem se rozhodla alespoň s jedním z toho něco udělat. A protože snadněji dosažitelná mi přišla autoškola, tento týden jsem usedla do "školní lavice". Má to jen jeden "malý" háček - že se bojím. Ne autoškoly samotné, ve škole jsem vždycky patřila k těm lepším žákům, tak doufám, že to zvládnu, ale bojím se hlavně některých - bezohledných řidičů, které budu na cestách potkávat. Už jako spolujezdkyně jsem byla tolikrát svědkem toho, jací se na cestách pohybují hazardéři, kteří ohrožují nejenom sebe, ale samozřejmě i ostatní účastníky provozu.

Proto si připomínám hlavně ty kladné věci, které mi autoškola přinese:

1. překonám svůj strach a budu umět něco, o čem jsem doteď jen snila
2. už nebudu muset tahat nákupy v ruce a hezky pohodlně si je dovezu autem až k domu (ty, které stejně jako já, nosí denně v rukách nákupy pro čtyřčlenou rodinu, ví o čem mluvím)
3. když budu potřebovat někam jet - nebudu odkázána na veřejnou dopravu a jízdní řády (přeplněné veřejné dopravní prostředky a někdy jejich protivné a arogantní řidiče)
4. když budu potřebovat něco odvézt nebo přivézt, nebudu muset obtěžovat někoho jiného

Tak si říkám, že to všechno stojí za to, aby jsem svůj strach překonala.

Hortenzie

Protože se nadcházející podzim začíná pomalu, ale jistě hlásit, čehož důkazem jsou stále chladnější noci a stále kratší dny, chtěla jsem si něco z toho letošního léta uchovat na památku. A jelikož mám kamarádku, která je majitelkou nádherného, velkého keře hortenzií, byla jsem si pár těchto květů včera natrhat pro radost.

Přestože už ztratily něco ze své barevnosti, jsou to stále krásné a majestátní květy. Jejich velkou výhodou je, že se velice dobře suší a mohou tak naši domácnost krášlit ještě po mnoho dalších měsíců, třeba v aranžmá s jinými např. bílými sušenými květy.

Dovolená srpen 2009

Letos jsme o dovolené celá rodina zavítali do krásného lázeňského města Luhačovice.

Během týdne, který jsme tu měli v plánu strávit, jsme si prohlédli nejen město, ale udělali jsme si i procházku na nedalekou přehradu.
 

V místním infocentru jsme si poté zajistili zajímavý půldenní zájezd do cca 20 km  vzdálených Vizovic. Začínali jsme prohlídkou malé místní sklárny, pak jsme viděli ukázku tvorby tradičního vizovického pečiva,

 

následovala prohlídka zámku ve Vizovicích,

kde v současné době probíhá zajímavá výstava dobově oblečených panenek Barbie.

Zájezd končil exkurzí ve firmě Rudolf Jelínek a závěrečnou ochutnávkou zde vyráběných likérů.

Celkově se nám dovolená v Luhačovicích a okolí moc líbila a už teď víme, že si tady určitě zase někdy zajedeme.

Brože podruhé

Musím přiznat, že výroba broží mne chytla. Sotva jsem dodělala první tři, zmiňované v předchozím článku, už se mi v hlavě líhly nápady na tyto dvě další. Jen jsem při jejich výrobě použila více korálky, protože jsem měla pocít, že brož celkově 'rozsvítí'."

Brože

Všechno začalo, když jsem od kamarádky - čalounice dostala zbytky filce. Už tehdy mne napadlo, že by jsem z nich mohla zkusit ušít nějakou brož. Jen nápad se pořád ne a ne dostavit. Včera jsem potřebovala malé kleště, které mám uloženy v krabici s drátky a bižuterními komponenty. Jen co jsem krabici otevřela a padl mi zrak na měděné dráty v několika barvách, úplně jsem zapomněla proč jsem do krabice vůbec šla. Odštípla jsem první kousek měděného drátu a začala z něj stáčet spirálu. A tak mně napadlo jen tak stočit dvě spirály naproti sobě. Položila jsem je na kousek filce a připadaly mi hezké jen tak samy o sobě, necítila jsem potřebu je ještě nějak přizdobit. Působily na mně tak nějak uklidňujícím dojmem. Další kousek měděného drátu, který jsem vzala do ruky, měl bordó barvu. Tahle barva a myšlenka na blížícího se Valentýna mi asociovaly srdce. Třetí brož je jen spojením předchozích dvou tvarů - spirály a srdce. Včera jsem stihla vytvořit jen tyto tři brože, ale další nápad se mi už líhne v hlavě. Někdy se člověk trápí, nápad žádný a pak stačí jen takový impuls jako otevřít 'krabici'."

Patchwork

Je to už několik let, co mne v práci na chodbě zaujala pozvánka na patchworkovou výstavu v nedalekém Fulneku. O patchworku jsem toho v té době moc nevěděla. Někde v časopisech jsem ho už zahlédla, věděla jsem, že se jedná o sešívání kousků látek do různých vzorů, ale to bylo tak vše. Měla jsem před sebou volný víkend a lákalo mne i prostředí, ve kterém se měla výstava konat - kaple sv. Rocha a zrekonstruovaný kostel sv. Josefa ve Fulneku. V neděli po obědě jsem tedy vyrazila. Když jsem vešla do kaple, ve které byly patchworkové výtvory naaranžovány, byla jsem úplně unesena. Krásné vzory, barvy, deky, polštáře všech velikostí a barev, patchworkové obrazy na pověšení na zeď a mnoho jiného. Vůbec jsem nechápala, jak se dá něco tak krásného a složitého z látek vůbec ušít. A to byl teprve začátek, další část výstavy byla naaranžována v kostele, kde jsem se poté přesunula. Nemohla jsem z toho všeho spustit oči a zatoužila jsem se alespoň něco z té krásy naučit šít. Na výstavě jsem se seznámila s lektorkou patchoworku Danuší Březinovou, slovo dalo slovo a o měsíc později jsem začala navštěvovat její kurzy. Můj téměř zapomenutý "bratříček" (šicí stroj Brother), našel po několikaleté pauze opět uplatnění a já skvělý koníček, který vyplňuje můj volný čas už třetí rok. Navíc jsem mezi patchworkářkama našla spoustu kamarádek, se kterými se pravidelně setkáváme.

Jak to bylo s šitím

Nejvíce mne vždycky lákalo šití. Dodnes si pamatuji, jak jsem si často prohlížela starý šlapací šicí stroj Bobbin, který stál v ložnici (byl používaný jen na občasné opravy prádla) a chtěla jsem se na něm naučit šít. Obtěžovala jsem mamku tak dlouho, až mi slíbila, že mně na něm šít naučí. Dlouho jsem se nemohla naučit tomu správnému rytmu šlapání, takže jsem měla neustále přetrženou horní nit, ale opět jsem se nenechala odradit a v pubertě jsem na něm už vytvářela své první modely. A protože Bobbin neměl entlovací steh, dostala jsem k 17.tým narozeninám nový stolový Lucznik. Ještě dnes si vybavuji, jak jsem byla šťastná, když jsme ho dovezli domů a já k němu usedla. Chtěla jsem se v šití zdokonalovat, proto jsem absolvovala několik kurzů. Další zkušenosti jsem nasbírala praxí - když jsem později, během mateřské 'dovolené' šila na své dvě malé dcery (to už na nové mašince Brother, s lepšími funkcemi a více programy). Dcery ale začaly postupně odrůstat a požadovaly uniformní oblečení pořizované v obchodech. Šití tak nějak začalo pomalu upadat v zapomnění a 'bratříčka' (Brother) jsem používala jen na občasné opravy prádla

Mé začátky

Ruční práce mne lákaly už odmala. A protože mamka moc ručním pracem neholdovala, byla jsem nucena se k jejich základům dopracovat sama. Stal se ze mne samouk. Knihy jsem si půjčovala v knihovně nebo si sem tam koupila nějaký ten časopis o ručních pracech. Začátky byly těžké, určitě je snadnější, učit se z praktických ukázek, než jen z kreseb, fotografií, či psaných popisů. Ale nedala jsem se odradit (od mala jsem byla zvídavá a houževnatá), a i když mi něco nešlo, zkoušela jsem to tak dlouho, dokud se to nepodařilo. A časem má snaha začala přinášet ovoce. Pod mýma rukama začaly vznikat první výtvory - byly to hlavně módní doplňky jako pletené šály, čelenky, háčkované papuče, dále drhané závěsy na květináče, vyšívané prostírání apod. V pozdějších letech jsem jsem se začala v ručních pracech zdokonalovat díky absolvování několika kurzů šití, patchworku a aranžování květin."